Mračna
Zase poslouchám tu starou píseň,
ve které se zpívá
o dvou lidech.
Za času, kdy prožívali
počáteční lásku a vášeň,
psali svá vyznání
po všech zdech.
Ale přišel déšť a všechno
smyl,
voda jakoby odplavila i dva zamilované.
Řekli si, že vyznání omyl byl,
že všechny city byly prokleté.
Proč vždycky přijde mrak, co všechno
zkazí,
co každé velké lásce
hřebínek srazí?
Ona všeru vidí,vše co pokryté
je zlem.
On v hluku bouře slyší i ten
tichý cizí sten.
Píseň dohrává a
po tvářích my tečou slzy.
Dojetí, smutek a stesk po tobě
je tlačí ven,
Můj cit k tobě nic neodplaví
i přes ty dlouhé lány
mračen.