Poštovní kariéra
14. 12. 2008
Dostala jsem od bráchy práci: Roznést za nějakou tu kačku kalendáře po vesnici naší i okolních. S radostí jsem úkol přijala, což se teď po nějaké době jeví jako největší omyl mého života...
Den 1. Dušejov:
Máma přišla domů a.. "Poď jdem roznášet." OK, řeknu si.. Aspoň v tom nejsem sama.. Hodim na sebe bundu, zatímco máma nervózně stepuje u dveří s taškou kalendářů v ruce.. A jde se. Jdu do 1. domu, do 2., do 3. a najednou si uvědomím, jaká je mi zima na uši. Sáhnu si na hlavu a zjistím, že jsem si nechala čepici bezmocně ležet v šatně na botníku. Smutně si povzdechnu. Ale to mě nezastraší jít dál. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká za šok!
Zvoním, zvoním.... Zvoním u nejmenovaných lidí, když najednou se ozve hrozivý štěkot alespoň deseti psů větších než já. Vystrašeně odskočím od dveří tak daleko, že by se takový výkon nemusel stydět ani olympionyk. Máma za mnou ještě křičí: "Zavři tu bránu!!" A já to s roztřesenýma rukama udělala.
"TICHO" ozve se výkřik za dveřmi a psi stichnou. Ve dveřích se otevřelo okénko a z něj na mě vyhlédl pán. "Co s přejete?" zeptal se nepříjemným tónem a já mu tónem vystrašeným odvětila, že: "Nesu kalendář." "COŽE?!?" Slušně jsem mu ještě desetkrát říkala, cože to vlastně nesu. Kdyby jsem mu to musela opakovat po jedenácté, asi by mi selhaly nervy. Kalendář jsem mu prostrčila okýnkem, otočila se a spěšným krokem odešla.. Pokračujeme dále..
"Mamííí, oni mají zamřenou brankuuuu, a zvonek tu nemajííí." volám na mámu, která šla dát obálku někam jinam. Odpovědí je mi ne moc uspokojivá věta: "Tak přelez plooot!" 'Co dnes budu muset ještě protrpět?' prohnalo se mi hlavou a jala jsem se přelézat plot. Jakmile se mi povedl pro mě tak obtížný úkol, přišla máma a jen tak mimochodem mi oznámila, že ti lidé mají jezevčíka, tak ať si dám pozor.
Naštěstí jezevčík byl někde bůh ví kde a já mohla pokojně odvzdat kalendář a pak zase přelízt plot zpátky na ulici..
První den roznášení přináší poučení do života a to:
ČLOVĚK MÁ MÍT NA DOMĚ VELIKOU SCHRÁNKU, ABY SE DO NÍ MOHL VEJÍT TŘEBA SLON, KDYŽ BUDE POTŘEBA!
a také: AŤ JE LÉTO NEBO ZIMA, JE TŘEBA MÍT PO RUCE ČEPICI.
Den 2. Boršov, Jedlov, Hubenov
Od tohoto dne čekám vetší úspěch. Nejen že máme k dispozici auto, ale na hlavě mám dokonce i čepici!
Problém je ale v tom, že netušíme, kde kdo bydlí. Ale zatneme zuby a jdem roznášet.
Potkalo mě velké štěstí v podobě mé známé, která tu bydlí. Ta mi ochotně řekla, kde koho najdu.. Problém byl ale v tom, zapamatovat si to. To byla valká zkouška pro můj slepičí mozeček! Ale zvládnul to!
Roznášení v těchto vsích proběhlo celkem bez úhony a tentokrát přináší další "domovní poučení":
NA DOMĚ MÍT Č.P. JAK VRATA!
Den 3. Milíčov
Ráno jsem se probudila a.. a.. a HEPŠÍÍÍííí!
Začal se projevovat 1. den - den bez čepice.
S kapesníkem v ruce jsem si odbyla školní dopoledne a těšila se na večer , kdy je besídka naší unversity... ale to asi nestihnu roznýst Milíčov, na to bych měla jen hodinu.. Musím mámě slavnostně oznámit, že na to asi bude sama...
Ale ta mě odbyla, že to stihnem! Tak jsme roznášeli a roznášeli a světe div se! My jsme to stihli za třičtvrtě hodiny! Ale i když jsme to tak krásně stihli, vyplývá z toho dne další ponaučení:
KDYŽ JE NA DOMĚ VÍC ZVONKŮ, NEMĚJTE JE POPSANÉ NAPŘ. ml. TAMTOVI A st. TAMTOVI! NORMÁLNÍ ČLOVĚK NEVÍ NA CO ZVONIT!
No a teď sedím u PC, smrkám o stošest a proklínám tu mizernou práci... Nikdy už nebudu dělat pošťačku!
Den 1. Dušejov:
Máma přišla domů a.. "Poď jdem roznášet." OK, řeknu si.. Aspoň v tom nejsem sama.. Hodim na sebe bundu, zatímco máma nervózně stepuje u dveří s taškou kalendářů v ruce.. A jde se. Jdu do 1. domu, do 2., do 3. a najednou si uvědomím, jaká je mi zima na uši. Sáhnu si na hlavu a zjistím, že jsem si nechala čepici bezmocně ležet v šatně na botníku. Smutně si povzdechnu. Ale to mě nezastraší jít dál. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká za šok!
Zvoním, zvoním.... Zvoním u nejmenovaných lidí, když najednou se ozve hrozivý štěkot alespoň deseti psů větších než já. Vystrašeně odskočím od dveří tak daleko, že by se takový výkon nemusel stydět ani olympionyk. Máma za mnou ještě křičí: "Zavři tu bránu!!" A já to s roztřesenýma rukama udělala.
"TICHO" ozve se výkřik za dveřmi a psi stichnou. Ve dveřích se otevřelo okénko a z něj na mě vyhlédl pán. "Co s přejete?" zeptal se nepříjemným tónem a já mu tónem vystrašeným odvětila, že: "Nesu kalendář." "COŽE?!?" Slušně jsem mu ještě desetkrát říkala, cože to vlastně nesu. Kdyby jsem mu to musela opakovat po jedenácté, asi by mi selhaly nervy. Kalendář jsem mu prostrčila okýnkem, otočila se a spěšným krokem odešla.. Pokračujeme dále..
"Mamííí, oni mají zamřenou brankuuuu, a zvonek tu nemajííí." volám na mámu, která šla dát obálku někam jinam. Odpovědí je mi ne moc uspokojivá věta: "Tak přelez plooot!" 'Co dnes budu muset ještě protrpět?' prohnalo se mi hlavou a jala jsem se přelézat plot. Jakmile se mi povedl pro mě tak obtížný úkol, přišla máma a jen tak mimochodem mi oznámila, že ti lidé mají jezevčíka, tak ať si dám pozor.
Naštěstí jezevčík byl někde bůh ví kde a já mohla pokojně odvzdat kalendář a pak zase přelízt plot zpátky na ulici..
První den roznášení přináší poučení do života a to:
ČLOVĚK MÁ MÍT NA DOMĚ VELIKOU SCHRÁNKU, ABY SE DO NÍ MOHL VEJÍT TŘEBA SLON, KDYŽ BUDE POTŘEBA!
a také: AŤ JE LÉTO NEBO ZIMA, JE TŘEBA MÍT PO RUCE ČEPICI.
Den 2. Boršov, Jedlov, Hubenov
Od tohoto dne čekám vetší úspěch. Nejen že máme k dispozici auto, ale na hlavě mám dokonce i čepici!
Problém je ale v tom, že netušíme, kde kdo bydlí. Ale zatneme zuby a jdem roznášet.
Potkalo mě velké štěstí v podobě mé známé, která tu bydlí. Ta mi ochotně řekla, kde koho najdu.. Problém byl ale v tom, zapamatovat si to. To byla valká zkouška pro můj slepičí mozeček! Ale zvládnul to!
Roznášení v těchto vsích proběhlo celkem bez úhony a tentokrát přináší další "domovní poučení":
NA DOMĚ MÍT Č.P. JAK VRATA!
Den 3. Milíčov
Ráno jsem se probudila a.. a.. a HEPŠÍÍÍííí!
Začal se projevovat 1. den - den bez čepice.
S kapesníkem v ruce jsem si odbyla školní dopoledne a těšila se na večer , kdy je besídka naší unversity... ale to asi nestihnu roznýst Milíčov, na to bych měla jen hodinu.. Musím mámě slavnostně oznámit, že na to asi bude sama...
Ale ta mě odbyla, že to stihnem! Tak jsme roznášeli a roznášeli a světe div se! My jsme to stihli za třičtvrtě hodiny! Ale i když jsme to tak krásně stihli, vyplývá z toho dne další ponaučení:
KDYŽ JE NA DOMĚ VÍC ZVONKŮ, NEMĚJTE JE POPSANÉ NAPŘ. ml. TAMTOVI A st. TAMTOVI! NORMÁLNÍ ČLOVĚK NEVÍ NA CO ZVONIT!
No a teď sedím u PC, smrkám o stošest a proklínám tu mizernou práci... Nikdy už nebudu dělat pošťačku!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář