Itálie
Už 14 dní před odjezdem si začali všichni sepisovat seznamy, co si sebou vezmou. Všichni, kromě mě... Já zase, jako vždy nechám všechno na poslední chvíli, bez toho by to nešlo. A tak, zatímco mají všichni sbaleno už den předem, já balím až necelých 5 hodin před odjezdem. A pak v 7 hodin večer jsme s rodiči a sestrou, která taky jede, vyrazili s tíživým pocitem, že něco nemáme, směr bývalá jihlavská Delvita.
Tam už čekalo pár lidí za třídy, a tak jsem se do hloučku připojila, abych si zkrátila dobu čekání na slavnýho Reného, majitele CK.
Asi po čtvrt hodině se přižene autobus, ze kterýho vystoupí nejen René, ale i Karel a Karel :) A tak svěříme všech pár zavazadel do rukou Karlů, poslechneme se pár informací o cestě od Reného, naposledy se políbíme s rodiči a pak vyrazíme vzhůru k dobrodružství.
V autobuse nám ještě René několik málo hodin René vyprávěl jaký krásy na nás čekají v Caorle, luxusní hotel, pár metrů k moři, a tak dále, a tak dále... Ale znáte to – sliby se slibujou, blázni se radujou... René konečně zmlkl a zapnul na televizi Účastníky zájezdu.
Konečně jsme přejeli italské hranice a všichni jsme netrpělivě vyhlíželi ceduli s nápisem CAORLE.
Dočkali jsme se. A tak jsme projeli pár caorlských kruháčů a dostali jsme se na parkoviště, kde nám Karel a Karel vyhodili kufry, představili Martinku – Reného manželku – a nechali nás napospas osudu :) A tak jsme s Martinkou v čele šli, někteří se i plazili, s kufry v rukou k našemu vysněnému hotelu. Konečně jsme tam došli, všichni natěšení na pokoje. Ale.. Bohužel jsme byli zklamaní. Pokoje ještě nebyly vyklizený a tak prej: “Jděte se třeba projít po městě, nebo se jděte podívat na moře, ale jděte teď pryč.“ Hm, to nás fakt potěšili! A tak jsme všichni otrávení vyrazili k moři. Buli mě popoháněla: „Dubkoo, dělej, poprvý mořee!“ Prožívala to víc než já... Kdyby svítilo slunce, tak bych si to možná užila víc. Ale stejně, zima nezima, oblečení neoblečení jsme se všichni vrhli do slaných vln. A řádili jsme a řádili! Pak nás učitelka vyhnala z vody s tím, že už by mohly bejt připravený pokoje, a tak jsme teda klepající se zimou vyrazili zpátky k hotelu. Pokoje byly až za půl hodiny.
„COOOŽEEE?!?“ „Kriste!“ Tak to se ozývalo ze všech stran, jak všichni postupně otevírali své pokoje. I z mých úst se vydral zděšený výkřik. Pohled, kterej se mi naskytl byl vážně děsivý. Pokoj, do kterýho sme se málem nevešli ani bez kufrů natož s nima, slunce o něj málem ani paprskem nezavadilo, jsme radši hned zaházeli všema našema věcma ať se na tu hrůzu nemusíme dívat. „Zvyknem si“ utěšovali jsme se. Ale kam se poděla vlastní koupelna v pokoji? A ta slavná lednička na patře? Tu jsme taky nikde nenašli!
A tak začal náš mořský život: snídaně, moře, oběd, moře, večeře, sezení u baru s kofolou v ruce, spaní, snídaně.....
Spestření se nám dostalo v úterý, kdy jsme vyrazili lodí do Benátek. Na loď jsme nastoupili s pocitem HURÁÁÁÁ a vystoupili z něj s pocitem PANE BOŽE.
Čekalo nás 6 hodin bloumání po Benátkách. Bohužel ani naše nálada, která se pohybovala na bodu mrazu neochladila horko nejteplejšího dne našeho pobytu, a tak jsme se hned všich rozpchli s jediným cílem: STÍN.
Museli jsme si najít nějakou zábavu, a tak jsme vytáhli svačiny. Ne, abycho
m je snědli, ale abychom to naházeli holubům. Stačil hodit kousek chleba se salámem a přiletěli nej všichni benátští holubi ale i racci. Udělali jsme tak atrakci pro všechny turisty.Byla legrace pozorovat německý turistky, jak ječej, když přilítal racek :) A tak jsme díky benátské zvěři přežili většinu času a pak už jsme to nějak doklepali :) Ale čekala nás zase 2,5 hodiny cesty zpátky. To většina lidí prospala.
A tak srandy bylo habaděj. Včetně noci a dne, kdy mi bylo tak špatně, že jsme klidně mohla bydlet na záchodě s hlavou v míse :) Dávám radu, nikdy se nepřejídejte pizzou :) To se vážně nevyplácí!
A nakonec přišel čas odjezdu domů. Naposled jsme probloudili Caorle, strávili několik hodin u hotelového baru (zase nás vyhodili proto, aby mohli pokoje vyklidit, a mohli se nastěhovat noví chudáci) a v 8 hodin, po seštení všech napáchaných škod, jsme vyrazili směr DOMOV. Z tý cesty nic moc nevim, protože jsem jí většinu prospala.
A nakonec ještě jedna rada: S Reném nikdy nikam :)
Ale tak třikrát hurá našemu poslednímu výletu! :)